31. října 2024 Naše články

Dušičková …

Bylo jí před týdnem 25 let. Oslavili to všichni, byla šťastná. Jenom trochu ji vždy zabolelo u srdce, když přišla řeč na rodinu, konkrétně na povídání o tátovi.

Nikdo neřekl nic hezkého. Všichni vytýkali, že opustil ji a mámu. To bylo, když Evě bylo 15, rodiče se rozešli a před 10 lety táta umřel při nehodě. Ani nebyla na pohřbu ani u hrobu. Nemohla odpustit. Dnes nesla kolegyni ze školy koncept pro přednášku o vztazích. Musela zpracovat rozbor sociálních problémů různých osobnostní.

Šla kolem hřbitova. Zase ji něco jako by u srdce zabolelo. Zastavila se. Zavřela oči a myslela na tátu. Najednou si uvědomila, že do 15ti bylo hodně bolesti ale i radosti. Uvědomila si, že se měli s tátou rádi... Zvedla hlavu a viděla paní s kytkou, šla brankou na hřbitov. Prostě Evu napadlo jít taky. Ani nevěděla, kde je tátův hrob.

Paní seděla na lavičce a plakala. Evě to nedalo, přisedla. Paní se na ni podívala a utírala si slzy. Eva se jí zeptala, proč pláče. „Zemřela mi máma, před týdnem. Deset let jsem byla v Mnichově, žiji tam. Máma s tátou nebyla, já za ní nejezdila a teď," sdělila paní, „doufám, že mi odpustila". „Určitě!“ vyhrkla Eva a sevřelo se jí srdce.

Odpustila jsem já? Co táta, vždyť byly doby kdy se měli rádi! Pak hádky mezi rodiči, nevyjasněná obvinění, nikdy to nechtěla řešit, teď to bolelo. Začala procházet mezi hroby a hledat. Našla. Urnový hrob, tátovo jméno. Aniž chtěla, zalomcoval s ní pláč. Plakala dlouho "tati, tati odpusť mi, mám Tě ráda" škubalo jí v srdci.

Paní přišla za ní. Začaly si povídat. Hledaly odpuštění, když odcházely, odpustily obě těm, kdo jim ublížili. Prostě si uvědomily, že i ony ublížily. U srdce to Evě přestalo škubat bolestí.

Tak až přijdou naše dny Dušičkových svátků a vzpomínek, nezapomínejme na odpuštění!!! Poprosme o Boží pomoc. Vždyť i my potřebujeme odpuštění.

Krásné, klidné a láskyplné prožití!