31. října 2022 Naše články

Podzimní nebe

Po podzimním nebi krouží ptáci, vesele mávají křídly.

Ne všude. Někde létají místo ptáků letadla. Nemávají křídly, padá z nich bolest a pláč. I příroda to cítí, rozpláče se, každou chvíli a zemi zrosí déšť. Tak se to někdy stane.

Můj Bože, mlčíš snad!?

Ne, možná se zdá, že mlčí, ale On pláče s plačícím a utěšuje bolest.

On je vždycky s námi a stále pomáhá. Rukama blízkých obvazuje rány, usnadní krok, když vázne.

Otvírá oči spáčům, když se unaví čekáním. Na poli zase rozkvetou květy, lesy se volně větrem protáhnou. Zas přijde čas krásy a lásky. Jen neupadnout ve smutek.

Stíny se vzdálí, slunce duhou déšť překlene.

To slib je Boží, že vše zlé jednou pomine. Jeho slib je věčný, lidská duše je věčná. Nadějí ať se čas podzimní, promění v čas čekání na jaro. Zima naději nezničí, můžeme ji úkryt do srdce.

Tak krásné dny, všechny! I ty deštivé. Naděje je Bůh, a je dobrý, navěky a každý den. I lidé se jednou domluví.